Nemyslete si, já nezapomněla. :D

22. prosince 2012 v 15:12 | Rita |  Ze života
Tak.
Kdy jsem se ozvala naposledy? To už je pěkně dlouho, co. Ale abyste si nemysleli, pořád pravidelně chodím na své oblíbené blogy. Jen je to čím dál tím těžší. Přestala jsem přispívat, protože jsem na blogu vždycky strávila celé hodiny, ale já se tentokrát potřebovala připravit na maturitu. Hrozně jsem se toho bála. Zakázala jsem si teda blog a lehla do učení. Ale nakonec se to vyplatilo - měla jsem dokonce nejlepší výsledky ze třídy a zvládla svojí obávanou vyšší verzi z angličtiny. :) Takže lidičky, kdo se bojíte - maturita je pohoda. (Ale řekli byste mi to o půl roku dřív a já bych vás roznesla na kopytech, že.)
Pak ale přišly přijímačky na VŠ, že jo. :D Takže další stres. Podávala jsem si dvě přihlášky, jen abych zjistila, že se mi kryjí časy a můžu jen na jedny zkoušky. Jazyky porazily biologii a já šla na test z angličtiny. V životě jsem nedělala v AJ nic těžšího. Celý další měsíc jsem strávila psychickými přípravami na negativní výsledky, když v tom - ejhle - přijata! A tak se mi splnil sen. Možná to bude znít jako klišé a možná si to taky právě zakřiknu, ale nikdy jsem se necítila líp než poslední dobou. Z náročnosti přijímaček nakonec ve škole nezbylo nic, jazyky jsou pro mě stejně snadné jako kdykoliv předtím, a co víc - strašlivě mě to baví. Jsem prostě happy. Tenhle poslední týden byl zápočtový, což znamená, že se 4 zlí kantoři spiklenecky domluvili na 6 testech, které před Vánoci musíme zvládnout. Tak jsme se do toho pustili zuby nehty a co? A dali jsme je všechny napoprvé!! Ten úžasný týden jsem s kamarádkou zakončila Hobitem 3D, nejepičtějším filmem, jaký jsem za poslední roky viděla. Totálně mě uchvátil. Akorát jsme donekonečna lamentovaly nad tím, že nemohl být v angličtině. Chytla nás taková šílená představa, že bychom šly ještě jednou, tentokráte na 2D verzi, zato ale v angličtině a s naším zbožňovaným britským přízvukem. Ach. Načež se maminka nad mým slintáním smilovala a dostala jsem dokonalou sérii Tolkienových děl v jednom božském boxu - Hobita, Pány prstenů a Silmarillion, legendy ze Středozemě. Takže hádejte, v čem od té doby ležím. 8-) Takže když byl čtvrtek takhle úžasnej, promluvila jsem vesmíru do duše a vysvětlila mu, že za takových podmínek tedy konec světa rozhodně být nesmí, protože já prostě musím dočíst všechny ty knihy, no že jo. A v lednu si poběžím pro Hunger Games. Nemůžu se dočkat. Kdy stihnu učení na leden, to nevím :D Ale polovinu zkoušek už mám za sebou a ústních se nijak nebojím. Takže challange accepted. :D
Co se týče neprofesního života, je to tak trochu horší. V září jsem si prošla těžkým rozchodem a v listopadu se v mém životě objevil takový "vztah", že ho doteď nechápu. Ale povím vám, není nic lepšího, než s bývalým chodit každý den do školy na stejné přednášky a pracovat spolu. Věděla jsem, že to jednou přijde, že se rozejdeme a bude dusno, ale jemu to tehdy bylo fuk. A tak to teď máme, a oba. Já jsem se dala do pořádku, kupodivu. On má teď novou slečnu. Musím říct, že se mi líbí a velice mě baví se s ní spolčovat proti němu a vymýšlet popichovací poznámky, které jeho ego nedokáže rozdýchat. Jo, když se dají dohromady holky, tak je všechno super. :D Od té doby se věnuju jen škole (občas i nedobrovolně, když je toho fakt nad hlavu) a na chlapy kašlu. Může mi někdo vysvětlit, proč bez nich my ženský nedokážeme pořádně žít? Docela by mě to zajímalo. :)

No, já jdu číst Hobita, tak se mějte famfárově. A neučte se! Protože já se učit musím. :D

RS

 

Jaro se blíží

28. února 2012 v 15:10 | Rita Sinistra |  Ze života
Uznávám, venku to tak moc nevypadá, ale teploty už se občas vyšplhají až na příjemných 9 stupňů a tak si prostě nemůžu nechat ujít tu příležitost prohlásit, že zima už se pomaloučku chýlí ke konci :) U nás na severu to teď momentálně vypadá spíš na podzim, celé dny prší, venku je blátivo a všude šedivé mraky. Fuj. Ale musím uznat, že je to vceméně dobře, protože aspoň sedím doma a učím se (nebo to aspoň pořád říkám, i když s realizací to není tak růžové, že). Celý měsíc uzavírám konec prvního pololetí (mám individuální studijní plán, takže mám zkoušky i termíny trochu jinak a jindy než ostatní), ale to nejhorší už je z valné části za mnou. To u nás doma to vypadá s jarem trochu líp, hafan je mnohem čipernější a pořád by si hrál a zlobil (hlavně pak s kamarády venku). Taky tři z mých džungarských slečen přivedly na svět mladé, takže mi tu celkem píská 20 mláďat :D Jsou ještě hrozně malí, ti poslední se narodily teprve včera, ale nejstarší půjdou už příští týden k novým majitelům. To je ta část, kterou nemám ráda. Připadám si, jako by mi odcházely vlastní děti z domova :D Člověk to nesmí tak prožívat.
No, půjdu se zase vrhnout do učení (brrr), zítra mám další zkoušku... tak se mějte famfárově :)

Taková všehochuť z mojí mysli

31. ledna 2012 v 15:42 | Rita Sinistra |  Ze života
Jsem takový ten noční člověk. Nejradši bych šla spát těsně nad ránem a celý den zaspala. Měla jsem to tak snad odjakživa, líbí se mi ten noční klid, ticho, možnost slyšet každé zašumění listů. Když všichni spí, jenom já se producíruju venku nebo sedím u okna a zabývám se činnostmi, na které jindy není prostě dostatečný klid. Nemám moc ráda rušný život, velké skupiny lidí ani velkoměsto kolem domu. Většinou jsem z toho docela nervózní... I venčit chodím radši třeba v dešti. Sice bývá pěkná kosa, ale venku obvykle nikoho nepotkám. Žádné puberťácké party, nevychované malé děti nebo psi, kteří se vždycky tváří, že mi chtějí zahryznout hafana.
Dneska jsem po dlouhé době byla ve škole v sedm, abych si dopsala (hnusnou) písemku z (hnusné) maturitní otázky z (hnusné) biologie. Můj život by se neobešel bez informace, jaký je rozdíl mezi Gram pozitivní a Gram negativní bakterií. Dobře, biologie není hnusná. Ale maturita jo :D Když jsem ze školy odcházela, většina studentů teprve přicházela, což vypadalo trošku divně :D Dlouho byla tma, kdyř jsem cestou v trolejbusu konečně za domy viděla oranžově zařící východ slunce. To je vážně jedna z mála věcí, která stojí za to žít ve dne. Ačkoliv jsem ještě teď dovela utahaná, byl to celkem pěkný den. Zítra mám takový malý den "volna". A ve čtvrtek zase v sedm na biologii...
Asi bych se měla jednoduše víc učit. Když mně se táák nechce. Zrovna teď, když má člověk úplně jiné starosti...Dodělávám portrét Hanse Mathesona (to je přece šíleně důležitá činnost) a rozmazluju jednu ze svých džungarských samiček, protože čeká mladé. Samozřejmě jsem z toho celý hotová. Je fakt, že jí to moc nebere, i když se už sotva valí. A hryže jako blázen. Jen si vemte, jak to asi bolí, když vám na prstu visí devět křečků :D

Tak jo, jdu na tu biologii. Ať to mám konečně za sebou. :)
 


Chelsea

23. ledna 2012 v 18:02 | Rita Sinistra |  Ze života
Ačkoliv Simple Plan už moc neposlouchám, stále mám jistý přehled o tom, co se v jejich světě děje. Vím, kdy tu měli oba koncerty, vím, že svým fanouškům říkají Astronauti a že jim vždy radí, aby se nebáli být těmi, kým jsou, aby ukázali světu své pravé já. Stejně jako u jiných kapel jsou fanoušci SP bráni jako jedna velká rodina, v níž jsou k sobě všichni rovní a přátelští.

Včera oblétla svět smutná zpráva.
Jedna holka, fanynka SP, neměla ráda jinou jejich fanynku - jménem Chelsea. Šikanovala ji přes internet, protože Chelsea mimo SP poslouchala zpěváka, kterého ona nenáviděla. Psala jí, jak si přeje, aby Chelsiina malá sestra zemřela na rakovinu, kterou trpí, a její otec také. Přála si vidět, jak nad nimi pláče. Netušila, že kromě nemoci její sestřičky jí ještě kdysi opustila máma a že jí ve škole mezi sebe neberou. Úplně jednoduše se v ubližování jí vyžívala.
Chelsea včera napsala na Twitter zprávu "Někdy bych chtěla prostě umřít. Je mi na nic z toho věčného šikanování." A pak spáchala sebevraždu.
Nejhorší na tom všem je, že ta pitomá holka, co jí tohle všechno dělala, necítí sebemenší vinu a dělá zlo dál. omluvila se až poté, co ji k tomu kytarista Simple Plan veřejně vyzval.
Je úplně jedno, že to byla fanynka Simple Plan, Astronaut. Je jedno, koho poslouchala. Záleží na tom, že lidi jsou na sebe pořád tak zlí a nenávidějí se za to, kým jsou. Proč se tohle musí dít? Proč musela Chelsea patřit mezi ty, které tohle potká? A co se musí stát, aby tohle přestalo? Jako kdyby záleželo na tom, jakým jazykem mluvíme, jakou barvu vlasů máme, co na sobě nosíme nebo jak se češeme. Taky toho zpěváka nemám ráda (mimochodem, je to Justin Bieber), ale v životě bych kvůli tomu proti nikomu nešla. Kéž by se těm, co tohle dělají, jednou všechno pěkně vrátilo. Ale i když se tak jednou skutečně stane, vím, že jejich obětím to už život nikdy nevrátí. Je mi to hrozně líto.
Odpočívej v pokoji, Chelsea.

M/Učení

22. ledna 2012 v 22:47 | Rita Sinistra |  Ze života
Mým největším koníčkem jsou zřejmě křečci. Což zní divně. Křeček koníčkem... :D Nevím jak bych je do těch klecí narvala... No nic. Máma se mi směje, že je mám jak svoje děti. Vlastně o tom píšu proto, že jsem pátek koupila krásnou novou klícku. Jedna z mých chlupatých slečen se totiž z terária mohla zbláznit. Měla jsem radost, jako bych v ní měla bydlet sama. Přítel se mi smál. Ale kdybyste viděli, jak ona je tam spokojená! Usmívající se Občas mi nestíhá dojít, že mě lidé mají za blázna. Mlčící
No, zítra jdu tu super klícku reklamovat. Tak snad to dobře dopadne.
Vlastně bych se měla spíš učit, než se starat o křečky. Je toho nad hlavu. Už aby byl červen, konec maturit, konec přijímaček, začátek volna a pocit klidu, že mám kam jít. No jo, ještě mě pár ošklivých měsíců čeká. Včera jsem viděla fotky na tablo (ano, skutečně vypadám jako imbecil) a nástup na maturiťák. Mají to docela hezké, nejvíc to zvedla asi naše premiantka, na které se nezapře, že chodila do pokročilých tanečních. Já byla šťastná, že jsem se vyhnula prodloužené i věnečku. Smějící se Tančit mě sice naučili, ale mít to ráda, to už ne. Mamka mě nechápe.
Ale zpět ke škole.
Naše milovaná mladá učitelka biologie na konci třeťáku otěhotněla. Všichni jsme jí to přáli, samozřejmě. Ale chybí nám... Dostali jsme novou mladou učitelku a je to celkem nářez. Možná by to šlo líp, kdyby se do toho všeho necpaly ještě ty maturitní otázky. Jako by toho nebylo málo, jsem skoro jediná, kdo má na výzo z bio jedničku. To zas budou ve třídě pohledy...

Takže teď...teď vypnu blog a půjdu se učit.
Asi.
(Prosím, dokopejte mě někdo k tomu! Smějící se)

Nighwish - While Your Lips Are Still Red

20. ledna 2012 v 22:17 | Rita Sinistra |  Playlist
Nikdy jsem nebyla velkou fanynkou Nightwish. Někdy mám tu náladu, že si sednu a celý den je poslouchám, ale nikdy jsem jejich skupinu nijak neprožívala. Jména členů znám vlastně hlavně díky příteli, který je má dost rád a který mi ukázal některé moc dobré věci od nich, jako je třeba i tato písnička. Možná jsem zvrhlík, ale pro mě jsou NW Marco, Tuomas, Emppu a Jukka. Jejich zpěvačky mě bohužel nikdy nezaujaly a dost dobře si vystačím s Marcem a jeho skvělým hlasem. Tak tady ho máte. :-)

Interpret: Nightwish
Song: While YOur Lips Are Still Red
Album: Single Amaranth


Sněží

20. ledna 2012 v 15:26 | Rita Sinistra |  Ze života
Tak. Dneska jsem se teda fotili na to tablo. Protože nikdo nemohl sehnat pruhované tričko pod tři stovky, kolovalo jedno po třídě. (Konečně normální nápad.) Vlastně dvě, ale to druhý bylo pro kluky. :D Byl to takový ten volný střih bez rukávů a ty moje široký kaťata k tomu...no, zrcadlo tam nebylo (radši), podle holkem mi to slušelo, já si ale připadala jak reklama na hlad a imbecil v jednom. Mám problémy s focením celé postavy. Necítím se při tom dobře. Vůbec nemusím focení, a už vůbec ne, když na mě kouká 16 dalších lidí (nebo kolik nás ve třídě vlastně je). Ale přežila jsem to. Nejsem si jistá, jak věrohodně bude vypadat ten křečovitý úsměv :D
Když jsem odpoledne venčila našeho hafana, spustila se šílená chumelenice. Tak jo, přestávám doufat, tohle už neroztaje. Ale co, teplo bylo dlouho. A v podstatě to vůbec není dobře, když u nás nepadá sníh. Jednou se odstěhuju někam, kde bude teplo iv zimě a bude to :D

Příští týden

13. ledna 2012 v 21:36 | Rita Sinistra |  Ze života
...se fotíme na tablo. Konečně jsem všechny kolem sebe přesvědčila o tom, že skutečně nikdy nehodlám jít na náš maturiťák. Mamka to vzdala první, otec mě chápal, přítel taky. Kamarádky a spolužačky to nepochopily. A pořád ryly. Určitě se poženu na ples celá žhavá, až za mnou bude čára jak po Ghostriderovi. Ale ten byl aspoň originální.
Nenávidím, jak se všechny holky těší na tu jednu jedinou událost, jak kdyby nic lepšího v jejich životě neexistovalo. Tři roky předem vybírají peníze (což by bylo v pořádku, kdyby u toho nebyly tak hysterické), celý třeťák se hádají, která má důležitější slovo a na začátku čtvrťáku se porvou, protože si nemůžou vybrat barvu šerpy. Všechny hodiny o informatice vybírají plesové šaty s půjčovným, za které bych si pořídila nový monitor. Nechci říct, že je špatně se na maturák těšit. Ale mezi těma holkama je něco moc zkaženého. kdyby si alespoň 90% z nich ve finále nevymyslelo naprosto totožný účes (tj. vyčesané či rozpuštěné nepřirozené lokny + vyžehlená ofina) a naprosto stejné šaty (všechny lesklé s úplně pitomě uříznutou krajkou, která je k vidění na každém druhém modelu), bylo by to fajn. Ale jak chcete, porvěte se o to. I o ty hloupé disko nebo popové písničky na nástup.
Možná vypadám jako zapšklá kráva, kterou žere, že nezapadla do třídy. To je docela možné. Ale věřte nebo ne, nejsem taková. Ať si slaví, proč ne. Mně se nelíbí ten způsob, jakým to všechno organizují. Copak je ta událost jediným důležitým bodem v jejich diskotékově-alkoholickém životě? Jestli ano, tak je mi jich upřímně líto.

No, příští pátek se fotíme na tablo. Vybrali téma námořníci a piráti. Piráty nakonec definitivně vyškrtli (sbohem, Johnny Deppe a Orlando!), takže jsou všichni námořníci. Nebudu mluuvit o tom, jak zrovna námořnickou tématiku nesnáším, stejně na tom nesejde. Ale shánět modré pruhované tričko a bílé kalhoty, to mě fakt štve. Bílou nenávidím a podobné tričko bych si v životě dobrovolně nepořídila, ale u nás se prostě ta trička nepůjčují. u nás si je musí každý pořídit. Někdy se směju, jak strašně to přožívají. Katka se málem hystericky počůrala, když prohlásila, že ona má také právo říct svůj názor a mít ten ples podle svého. Vyskakovala v té lavici, div nevyrostla na rekordních 160 centimetrů. (Teď se neposmívám lidem malého vzrůstu, posmívám se lidem s Napoleonským komplexem.)
Vím, že jsem o dva roky starší než oni. Ale probůh, i oni už mají 19 let. I oni jsou dospělí. Tak proč se pořád chovají jak haranti...