Co tu zbude po nás

10. ledna 2012 v 15:52 | Rita Sinistra |  Z imaginária
"To je dneska mládež, co?" Padlo z úst 10letého kluka v přibližně 20 let starém českého filmu. To je dneska mládež. Taková oblíbená fráze, kdy se za slovo "dneska" dá dosadit naprosto libovolný rok a vždy to bude aktuální.
Ať dělám, co dělám, neustále mám pocit, že dnešní děti jsou tak jiné, než jací jsme byli my. Jako malá jsem si hrála s panenkami, jezdila venku s kočárkem a to megahustě nejsprostější slovo ze všech bylo "blbej". Zpívala jsem české písničky, hodně četla knihy a malovala si, dívala se na pohádky, rovněž převážně české. První počítač jsem dostala v 16 letech. A jsem za to svým rodičům obrovsky vděčná.

Když se podívám na dnešní děti, opravdu mám pocit, že se stalo něco hodně zvláštního. Nějaká velká změna. Jak může být někdo mladší jen o 15, 10 let tak jiný než my? Má nejmladší neteř se narodila, když mi bylo 6 let. Dětství strávila u počítačových her, kde střílela obživlé mrtvoly a vetřelce, četla tak maximálně povinnou četbu a zná více anglických písniček než těch českých. Její otec, můj prostřední brácha, je hodný člověk, trošku flegmatik (dobře, trošku víc), ve škole se nikdy nemusel učit a přirozeně rozumí všemu v matematice a fyzice. Nadání na učení zdědila neteř po něm...tím to hasne. Ve 12 letech skončila v nemocnici, když se s kamarádkami šíleně opila, sebepoškozovala se a snažila se vypadat jako EMO. Dnes je v péči psychologa a má úplně zakázaný internet. Prý už se lepší. Proč tohle ale nikdy neudělal nikdo z mých bratrů nebo i mých vrstevníků? Soudruzi z NDR zřejmě někde udělali chybu.
Pořád si myslím, že rodiče si dnes svých dětí málo všímají. Celé dny jsou v práci a nad dětmi nemají pražádnou kontrolu. Moje máma se mnou četla knížky, když jsem byla malá. Vysvětlovala mi, jaká skrytá ponaučení jsou v pohádkách, učila mě, že našeho jazyka si musíme vážit. A já si ho vážím, stejně jako celé své rodiny a všeho, co můžu mít.
Nedávno jsem venčila svého psa a jeden asi 8letý kluk mě zezadu štípnul do zadku. Po ulici šla parta kluků s ne víc jak 6letým sourozencem jednoho z nich, který na celé kolo zařval "do prdele". Čeho si váží tyhle děti je mi záhadou. Jediné co vím je, že do této společnosti chci jednou přivést dítě a dělat všechno proto, aby bylo jiné než oni. Asi bude trpět, možná ho mezi sebe nepřijmou. Ale budem malým odkazem toho, co tu jednou zbude po nás.
 


Komentáře

1 Neriah Neriah | 10. ledna 2012 v 20:42 | Reagovat

Tohle mě hodně děsí...
Já si sice s panenkama nehrála, protože pro mě představovaly lidi, s kterýma jsem měla odjakživa problém... Ale těch autíček, ach :D
Počítač se ke mně dostal ve čtrnácti a ještě tak rok trvalo, než jsem se s ním sžila (pořád nějaký strach, že něco rozbiju :D)
...A dneska? Sedmileté děti kouří, sprostě nadávají, vlastní nejdražší dotykové nesmysly, nečtou, ... Myslím si ale, že za to nemůže jen ignorace rodičů, ale i to, jak se všude ruší hřiště a děti se pak venku nudí a tak :-( U nás to tak je - postavili Penny na místo toho, aby tam zůstalo to hřiště a děti se potloukají, nudí se a tak se chytnou partičky někoho staršího a už se vezou...
Napodobování Emo a podobných stylů jsem nikdy pořádně nechápala, navíc když sebepoškozování do toho vůbec patřit nemá, fakt ani nevím, kde se to vzalo :D Oni na jednu stranu tvrdí, jak chtějí být originální a neuvědomujou si, že v tom žádná originalita není.
Smutné místo je tento svět.

2 Rita Sinistra Rita Sinistra | Web | 11. ledna 2012 v 19:47 | Reagovat

[1]: Já počítače zpočátku úplně nesnášela...neuměla jsem ani kopírovat/vložit :D Hrůza se mnou :D
To je pravda, i my jsme za panelákem měli hřiště, hrála si tam spousta dětí, a asi rok zpátky to všechno zrušili, zbyl akorát malý betonový plácek...a o sídliště dál to samé. Teď se akorát taková parta lidí tak od dvanácti do šestnácti let schází na rohu jednoho domu a věčně jsou tam střepy z láhví a bordel...a každou chvíli tam jezdí policie. Někdy se tu sejdou party, že mi je stačí vidět nebo slyšet z dálky a koukám přejít na druhou stranu silnice :D
Ve skutečnosti jsou to všechno pozéři, nevím, co z toho mají...každý se tak moc odlišuje, až jsou všichni stejní :D Radši nosím to, co mám ráda a kašlu na styly. :)
Jenže kdo udělá něco pro to, aby se ten svět změnil, když jeden člověk nestačí. Nikdo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.