Na druhém konci světa

9. ledna 2012 v 0:32 | Rita Sinistra |  Ze života
Už se vám to někdy stalo? Měli jste pocit, že tu pro vás nikdo není, že všichni kolem jsou tak jiní, že vůbec nezapadáte. Asi si tím musí projít každý, já vím, ale je to těžké. A pak jste se nějakým způsobem seznámili s člověkem - někde na cestách či přes internet - a nestačili se divit, kolik máte společného. Měli jste stejné myšlenky, nápady, postoje a celé hodiny jste spolu mluvili a nebralo to konce. Byl tu jen jediný háček - ten druhý pocházel z příšerné dálky.

Vyrůstala jsem v místě, kde byly všechny děti úplně jiné. Měly mladší rodiče, sourozence, vyváděly kraviny a šikanovaly svoje spolužáky. Ano, přiznávám se, částečně jsem byla jednou z jejich obětí. Dnes vím, že mi to přineslo i něco dobrého, ale o tom někdy jindy.
Až na střední škole se to začalo lepšit, přesto to byly snad ty nejhorší časy mého života. Z dětí vyrostli povrchní puberťáci se zájmem o pařby, diskotéky a postelové zážitky. V té době jsem trávila část volného času i na internetu, kde jsem konečně poznala pár úžasných lidí, třeba Verču a Martina. Dokázali jsme prokecat celé hodiny, dny, týdny...A to bylo všechno, protože oba byli z přesně opačného konce republiky. Je to zvláštní vztah, psát si s někým a nikdy ho nevidět, neslyšet jeho hlas. Fotky jsem samozřejmě znala, ale nikdy jsem neměla třeba mikrofon nebo webkameru, takže jsme si nevolali. Občas jsem měla pocit, že snad ani neexistují v tomhle světě. Pak přišel 27. duben 2008, tenkrát byl v Praze koncert naší tehdy dost oblíbené kapely, Simple Plan. Tam jsem je konečně viděla. Fakt existovali :D Naše setkání trvalo snad míň než 10 minut, ale stálo to za to. V průběhu dalších let jsem viděla jen jednou Martina. Všichni tři jsme se změnili, vyrostli, přestali blogovat i poslouchat Simple Plan, díky kterým jsme se seznámili. Ano, já vím, pořád bloguju a poslouchám Simple Plan, ale to všechno přišlo až po dlouhé pauze, víte? :D Chtěla jsem tím říct, že ani jeden z nás už není takový, co dřív. Ale díky vymoženostem jako je Facebook se můžeme vídat a psát si třeba každý den a vědět, co je v životě toho druhého. V tomhle ohledu jsem za sociální sítě vděčná.
V průběhu let jsem takhle poznala spoustu lidí, hodně jich bylo z Janských lázní, kde jsem byla třikrát přes léto. Taky se nevídáme, taky je mám v přátelích na FB, ale už je to pryč. Někdy se mi po těch časech stýská. Nechápu, jak je možné, že když se už konečně člověk seznámí s někým, kdo za to vážně stojí, musí žít tak strašně daleko... Vždycky.

Přemýšlela jsem, jak to zvládají lidé, co mají vztah na dálku. Třeba přes celou zemi, nebo hůř, přes moře a jiné státy. S přítelem jsem skoro rok a půl a asi by mě zabilo, kdybych ho nemohla tak často vídat. Vlastně jsem kvůli tomu odmítla studium na Karlovce, respektive odmítla jsem si podat přihlášku, protože bych musela být na intru a dojíždět domů maximálně jednou za dva týdny. Škola, nebo vztah, každopádně vím, že s jedním z toho bych brzy sekla. A dost pochybuju, že by to byl vztah. Slyšela jsem hodně příběhů o tom, jak si lidé byli věrní i na dálku, vídali se jednou měsíčně nebo i míň. Obdivuju je. Já bych to nedokázala. Někdo říká, že vídat se každý den dokáže každý, ale že vztah na dálku je opravdové umění a láska. Já s tím tak úplně nesouhlasím. Jasně, vydržet tu dobu a samotu je těžké, to už jsem psala. Ale takový každodenní vztah lehce přechází do stereotypu a pak babo raď, co je těžší, jestli být i po roce a nějakých 15 schůzkách stejně šťastní, když se vidíme, nebo být stejně šťastní, když se vedle sebe probouzíme každý den, prožíváme své špatné nálady i sprdnutí šéfů a křeče v břiše...
Měla jsem šanci mít takový vztah a jen kvůli té dálce jsem do něj nešla. Bála jem se. Vy, kdo máte tu odvahu, máte i můj obdiv. Ale nezávidím vám.
 


Anketa

Prdí hadi?

Ano
Ne

Komentáře

1 Neriah Neriah | 9. ledna 2012 v 17:13 | Reagovat

Šikana může člověka posílit, ale i naopak - poslat ho na dno... Já jsem se díky ní naučila nedůvěřovat lidem a nedávat najevo emoce... A to jsem zažila jen slabý odvar toho, co se mohlo stát. Kamarádka se naopak té paranoidní schizofrenie nikdy nezbaví.

Začala jsem blogovat tak rok a půl zpět, nejprve jsem nevěřila, že by mě vůbec někdo mohl číst, psala jsem si spíš sama pro sebe... Ale to mi nevydrželo dlouho, když jsem někde komentovala a zanechala adresu blogu, hned pár lidí přišlo.
Je až děsivé, jak jsou mi někteří podobní. S nikým z nich jsem se ještě nesetkala, ale s jednou kamarádkou si občas voláme a málem už vyšel i sraz... Největší zázrak byl, když jsem našla holku, která bydlí ve stejném městě a to je malé městečko čítající tak 5000 obyvatel a nikdo neví, kde je :D Když jsme na sebe narazily, dokonce nám došlo, že se podle jmen známe, to mě tehdy dostalo asi nejvíc. :D Ale taky jsem se s ní nesetkala.
Nevím, co bych bez všech blogerů dělala, asi bych se už dávno zbláznila z těch lidí, které vídám ve škole. :D
V tomhle je facebook fajn. Když si chci postěžovat a vyslechnout podobné zážitky, jdu na facebook nebo skype a vždy se tam někdo najde, kdo vyslechne a dodá sílu.

Vztah na dálku si nedovedu představit. Sice jsem si žádný vážný (ani nevážný) nikdy neprožila, takže těžko posuzovat, ale kamarádka takhle jeden vztah vedla a dlouho nevydržel. A to byli oba přes týden ve stejném městě, jenom každý na jiné škole a pak o víkendu v jiných městech... Věřím, že jsou si dva lidé pak vzácnější, když se tolik nevidí, ale... Nevím, doufám, že jestli budu někdy někoho milovat, nebudeme od sebe milion hodin cesty :D

2 Rita Sinistra Rita Sinistra | Web | 10. ledna 2012 v 16:04 | Reagovat

[1]: Mám to přesně stejně. Lidem je vážně lepší nedůvěřovat. Jsou schopni toho člověka pak potopit jeho vlastními zbraněmi. Dneska ty lidi vídám a zjišťuju, že nejsou o nic lepší než já, i když tehdy platili za bohy...Cítím takové malé zadostiučinění :D :D
Páni, tak to je super, já ještě nenarazila na nikoho a to je moje město stotisícové :D Ale je pravda, že v naší třídě mám jednu kamarádku, dneska už je něco jako moje sestra. Bylo vážně štěstí, že jsme se potkaly. A přitom jsem si o ní na první pohled myslela, že to bude šíleně uzavřená šprtka, a ono vůbec :D

Upřímně, nemít vztah je tak trochu dobrá věc, i když to zní divně. Člověk dokáže uvažovat vlastním mozkem a neuvažuje pořád o tom, jak šíleně toho druhého miluje :D Ale je to něco tak návykového, že bych nechtěla být ani trochu daleko. Kamarádka má teď přítele, vídat se mohou tři dny v týdnu a i tak se jim stýská. Držím jim pěsti.

3 Neriah Neriah | 10. ledna 2012 v 17:56 | Reagovat

[2]:
Já už se s nima nevídám... Každý jsme jinde, ale jelikož já byla na základce na intru, kde jsme se sjížděli z různých koutů republiky, je to pochopitelný :D
Někteří se nezměnili, někteří jo... A pořád tam byli lidi, kteří mi ukázali, co je to přátelství, i když ze začátku mě nebral nikdo.

Já ji našla náhodou díky knižnímu projektu. Ona napsala úvodní článek, já jí napsala, že se těším, o jakých knihách bude psát... A tím to začalo. Vlastně jsem na ten komentář neočekávala reakci, ale ona se připomněla :-)  A kdyby nepsala jeden článek o praxi, kde psala o určitých místech ve městě, nevěděla bych to ještě teď :D Ale je mi až děsivě podobná a nevím, jestli za to mám být ráda nebo ne... Ono vědět o někom, kdo se cítí v určitých ohledech podobně a tak... Ale zase si rozumíme v knihách a to ve všech, ještě se snad nestalo, že by jedna z nás četla něco, co se té druhé nelíbilo... To jsou pak dlouhé diskuze o nich. :D

Já si prožila jeden vztah asi ve třinácti, ale pamatuju si jenom to, že jsem ho milovala ve chvíli, kdy jsme nebyli spolu... A jinak mi šíleně lezl na nervy a já si připadala hrozně nesvobodná. Fakt divný pocit, tak jsem to ukončila a od tý doby se nenašel nikdo, koho bych snesla ve svý blízkosti...

Kamarádka je opačný extrém - se svým přítelem je pořád, chodí spolu do třídy, pak jsou spolu na intru celý den a ještě si v noci píšou... to by mě už šíleně omezovalo, přece jenom, všechno má svý meze a takhle se nechovají ani manželé :D Nemít ani jeden odlišný koníček/aktivitu, tak bych to prostě nezvládala... :D

4 Rita Sinistra Rita Sinistra | Web | 10. ledna 2012 v 19:16 | Reagovat

[3]: To je zajímavé, základku s intrem jsem ještě nikdy neviděla :) Člověk se pořád učí.
Nedávno jsem - pouze přes facebook - viděla jednu z těch, která mě na základce nenáviděla nejvíc. K mému překvapení z ní vyrostla velice milá a inteligentně se vyjadřující slečna. Zajímalo by mě, jak by se na mě dívala dnes, po těch deseti letech :D

Skvělá náhoda :D Jedna z mých kamarádek mi také jednou psala, že na netu našla stejně starou slečnu s naprosto totožnou přezdívkou - pak zjistila, že nejen že bydlí ve stejném městě, ale chodí i do té samé školy a už se párkrát potkaly :D

Stejně je to hrozně zvláštní, protože mám pocit, že kolem mě už vůbec nikdo knihy nečte. Všichni sledují filmy a seriály, jen jedna spolužačka chodí pravidelně do knihovny. Uznávám, i já dnes čtu kvůli škole mnohem míň, ale přece jen...kniha dá člověku o tolik víc než film...

Hrozně podobný vztah jsem někdy ve dvanácti měla i já. I když, tehdy se tomu vztah ještě moc říkat nedalo... :D Každopádně už tehdy byl ten kluk strašně majetnický. Trvalo mi sedm let, než jsem potkala člověka, který mi dal všechno, co jsem potřebovala, a s tím jsem dodnes. A to už jsem si myslela, že nikdy nikoho jako jsem já nepotkám :D Vtipné je, že jsem ho také našla díky internetu.

5 Neriah Neriah | 10. ledna 2012 v 20:14 | Reagovat

[4]:
Jsou akorát základky pro zdravotně postižený, jinak ne - ještě aby jo, to by bylo šílený :D
Stejný přezdívky - to je sranda... Já na netu naštěstí našla jen jednu další Neriah a ta píše jenom na literu nějaký básničky. Akorát mě vyděsilo, když se mě jedna blogerka ptala, jestli to náhodou nejsem já :D:D
Taky neznám moc těch, co čtou... Ty jsem poznala fakt až díky blogu. Jinak jsem si připadala skoro jako nějakej mimozemšťan, když jsem si na intru četla a spolubydlící se mi smála :D
Vztah... Tak jasný, ale pamatuju si, jak děsně dospěle jsem si připadala, když jsem měla kluka :-P Nikdo mně blízký se zatím nenašel, ale doufám, že dřív nebo později se objeví... Protože i když machruju, že mi je fuk, když nikoho nemám, ve chvíli největší samoty mám pocity opačné...
Internetu pořád nějak nedokážu věřit... :D

6 Rita Sinistra Rita Sinistra | Web | 11. ledna 2012 v 20:14 | Reagovat

Ahaa :) No to máš pravdu :D

Mně se taky na jednom serveru ptala jedna slečna, jestli jsem ta Sinistra, kterou ona zná. Tak jsem si radši do přezdívky přidala ještě jedno slovo :D

Tobě se spolubydlící smála? Protože čteš? Probůh, tak daleko u mě naštěstí ještě nikdo nedošel :D Faktem je, že v naší rodině čítající asi sedm lidí čte kromě mě už jenom táta. Táta čte a máma kreslí, tak jsem zdědila po obou něco, taky výhoda :D

Jo, ten pocit si taky pamatuju :D V tomhle smyslu na dětství a takovou tu přelomovou hranici mezi ním a pubertou vzpomínám ráda, jak jsem všechno strašně prožívala a ze všeho byla hotová :D
U mě to bylo tak, že v momentě, kdy jsem přestala doufat, že se pro mě někdo najde, se objevil on. Moje kamarádka mi měsíc zpátky vyprávěla to samé - rozhodla se věnovat škole a maturitě a najednou potkala kluka, který jí byl blízký a teď jsou spolu. A to jí teď bude devatenáct. Já byla ještě starší :D Chce to nespěchat, on si ten osud stejně dělá, co chce :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.